MAROCKÉ BLUES

Vzpomínám na dobu, kdy jsem se setkala poprvé s hennou. Bylo to v pravěku za mých pracovních cest do Maroka. Následující článek jsem napsala na objednávku pro časopis Koktejl a nahrála k němu i CD s hudbou Gnawa z Khamlie. Je z roku 2002.

„Proč někdy nepřijedeš k nám do Khamlie navštívit mou ženu Fátimu a synka Muhammada? Do Khamlie, tam, co žijí černí, Gnawa...“ zeptal se mě jednoho dne Hasan, jeden z bratrů starajících se o hotýlek na úpatí písečného přesypu Erg Chebi v Maroku a jeden z mála obyvatel vesnice, kteří nemají černou kůži. Takové pozvání se neodmítá. Přijela jsem na dvoudenní návštěvu. Zůstala jsem týden. Týden ve vesnici, kde žijí Gnawa, Fátima, Hasan, Muhammad a ostatní, které si dnes troufám nazývat svými přáteli, i když pro ně stále zůstanu une touriste.

K ČEMU JSOU DOBŘÍ TURISTÉ
Khamlia leží v kamenité poušti pod nejvyšším písečným přesypem v Maroku Erg Chebi. Asi 5 km odsud je větší vesnice Merzouga, kde jsou hotely, obchody, policejní stanice a telefon. Vede tudy pouštní cesta pro offroady do Taouzu a Zagory. Několikrát denně zvíří prach landrovery a terénní motorky. V Khamlii je jeden malý obchůdek se vším a škola. Vesnice má veřejné osvětlení a studnu. Všechny domy kromě školy jsou postaveny tradičním způsobem ze směsi hlíny, štěrku a slámy, takzvaného pisé. Původní domy byly dokonce částečně zapuštěné do země a okna byla ve stropě. Dnes slouží jako skladiště a chlévy. Kolem nich vyrostla nová, prostornější a vzdušnější obydlí. Je jich tu 32. Žije v nich kolem 150 obyvatel.

Dostat se do Khamlie, když nemáte auto, není jen tak, stejně jako odsud odjet. To je ještě těžší, jednoduše proto, že vás nechtějí pustit. „Teď tam nic nejede.“ Ale jsem tam přece pozvaná! „Až seženeme nějaké turisty.“ Vida, k čemu všemu jsou turisté dobří. Konečně se v hotýlku objevuje turista s autem, chce strávit noc v oáze. Tam se nedostane jinak než na velbloudu. A zatímco si bude užívat romantiky v poušti, jeho průvodce si vypůjčí jeho vůz. Vyrážíme. Já a tři muži. Cestou stačíme kromě nákupu kuřete, které nám Fátima připraví k večeři, uváznout v písku, sehnat traktor, nechat se vyprostit a navštívit několik známých. Konečně, už za tmy, dorážíme do bývalé školy, kterou tu postavili Francouzi a teď je útočištěm Hasanovy rodiny. Zkoušeli bydlet v domě Hasanova ovdovělého otce, ale ten se ve svých skoro šedesáti letech znovu oženil. Fátima se neshodla s jeho novou mladou ženou. Tak tedy bydlí ilegálně v rozpadající se budově bývalé školy. Obývají dvě místnosti, vybavené skříní na nádobí, plynovým vařičem, matracemi, které slouží jako posezení pro hosty i postele, a obrovskou televizí se satelitem. Muži se posadí v „obýváku“, to znamená u televize, já s Fátimou vaříme v kuchyni zmíněné kuře. Povídáme si.

Fátima studovala na gymnáziu. Umí francouzsky a trochu anglicky. Stane se mou tlumočnicí, protože vesnické ženy hovoří jenom berbersky nebo arabsky.
„Až přijedou turisté, půjdeme spolu za Zaidem,“ říká Hasan, zatímco rozkládáme matrace. Sluší se, aby mě jako ženu doprovázel, ale nechápu, co má pořád s těmi turisty. Jenže turisté přijíždějí hned druhý den a Hasan je v práci. Až u školy slyším temné dunění bubnů a začínám chápat. Zaid a jeho lidé hrají turistům, a tak si je mohu také poslechnout. Další den hrají znovu, to už znám půlku vesnice, respektive půl vesnice zná mě, a tak se za nimi mohu vydat sama. Zastavuji se na prahu malé místnosti. Na zemi sedí skupinka Španělů a několik muzikantů v bílých košilích a turbanech. Gnawa předvádějí své umění. V tvářích jim svítí bílé úsměvy. Zvou mě dál, ale místnost je naplněná magickou hudbou až po střechu, mám pocit, že už tam pro mě není místo. Cítím obrovský respekt před tou silou. Zůstávám jako přibitá ke dveřím. Naslouchám. Nevím, jak dlouho to trvalo, produkce skončila, prach zvířený pronajatými automobily se ještě nestačil usadit, děti mi nabízejí bonbony, které právě dostaly. To bylo moje první setkání se Zaidem a Gnawa. Mají černou duši a zlato v hrdle.

RODINNÁ HISTORIE
Za rok jsem tu znovu s nahrávacím zařízením. Fátimě se narodila holčička Chadídža, děti povyrostly, jen poušť je stále stejná, i když je neustále v pohybu. A takoví jsou i Gnawa. Mají teď spoustu práce. Když se konečně vymaním z Fátimina zajetí (moje návštěva pro ni znamená vzácné vytržení z neměnnosti pouště), právě odjíždějí hrát někam do hotelu. „Přijď zítra v osm.“ „Ráno?“ Jistěže ráno, na poušti jsou rána ve znamení čiré svěžesti, den začíná velmi brzy, aby zpomalil svůj rytmus s rostoucím žárem a loudavě spočinul v chladivé náruči noci. Tedy v osm. Nemůžu se dočkat, ale trochu nevěřím, že budou po nočním hraní tak časně vzhůru. Jsou. Nahřívají bubny u ohně, aby měly ten správný zvuk. A pak se pustí do hraní. Hrají se stejnou vážností a nasazením pro mě a můj mikrofon jako pro velkou skupinu posluchačů. Hrají hlavně pro sebe. A vyprávějí.

Historie rodiny Oujeaa v Maroku začíná někdy ve dvacátých letech minulého století. Muhammad Oujeaa, Zaidův bratr, vypráví, jak jejich praprarodiče přišli do Maroka ze Súdánu, odkud je vyhnal hlad a boje mezi kmeny. Rozhodli se tehdy odejít s karavanou na sever a po dlouhé cestě, kterou mnozí nedošli až do konce, se usadili nejprve ve vesnici Hfira na alžírsko-marocké hranici a později tady, v Khamlii. Většina zdejších obyvatel jsou potomci rodu Ait Hami, což bylo původní jméno rodiny. Sedíme ve velké místnosti hliněného domu, kde žijí Muhammadovi rodiče, jeho bratři Zaid a Rašíd, bratranci Ibrahim a Hasan a pět sester. Muži se živí hudbou. Hrají a tančí pro turisty, na slavnostech, svatbách. Nehrají ale jen pro zábavu, jejich hudba je součástí rituálů, slouží jako most do stavu transu, kde se komunikuje s nadpřirozenem. Podle Muhammadových slov jsou oni ti praví Gnawa, protože jsou černí. Pětadvacetiletý Zaid hraje na hažhuž, je hlavním zpěvákem a šéfem skupiny. Jak mi Muhammad se smíchem povídá, stará se hlavně o peníze, je něco jako finanční ředitel. Když zpívá, jako by jeho duše tančila s dávnými předky ve věčnosti. Do Khamlie přijíždějí turisté a poslouchají. Jsou-li otevření, mohou jejich duše tančit také. „Máme něco zaplatit?“ ptají se svých průvodců. Není to povinné, dejte, kolik chcete. Na stolku zůstává hrst drobných. Během mojí návštěvy se vystřídaly asi čtyři skupinky. Je sezona. Dostanou mátový čaj, poslechnou si pár písní a jedou dál. „Když není práce,“ pokračuje Muhammad, „vyjíždíme do Marrákeše, Casablancy, a když se práce, tedy hlavně turisti vrátí, vrátíme se taky. Ale někteří z nás, jako můj bratr Zaid, neodjíždějí nikdy. Pracují třeba na polích, dělají všechno.“

Zatímco si povídáme a nahráváme, domem probíhají děti, ženy nosí vodu, kterou přivezly na oslu od studny. Včera voda netekla, dnes ano, je potřeba nanosit zásobu. Pijeme sladký zelený čaj s mátou, domácí chleba namáčíme v olivovém oleji. Ženy se tváří, jako když je to, co dělají muži, vůbec nezajímá. Dál přecházejí po domě, okřikují děti a je jim jedno, že skoro rozšláply mikrofon. Jsem pro ně zkrátka une touriste, jedna z mnoha. Pokradmu ale pošilhávají po přístrojích a chichotají se, co to mám na sobě. Nejupřímnější jsou děti. Stačí pár okamžiků, aby stydlivá holčička Aiša překonala svůj ostych, a už ji mám na klíně. Zabrala si mě na celý den a už se ode mě nehne. Ukazuje mi pyšně všechny svoje šperky. Chlapečci zvědavě nakukují do dveří a hrají venku svoje klučičí hry.

GNAWA FESTIVAL
V červenci se v Khamlii každoročně odehrává velký svátek. Sejdou se Gnawa ze širokého okolí. Dva týdny obcházejí domy v Khamlii a přilehlých vesnicích, hrají a zpívají. Někde dostanou peníze, jinde mouku nebo cukr. Pak z nashromážděných zdrojů uvaří kuskus a začne slavnost, která trvá tři dny a tři noci. Každý, kdo přijde, dostane najíst. „To není jen svátek nás lidí z Khamlie, je to svátek pro všechny, je naše povinnost pohostit každého, to je tradice,“ říká hrdě Muhammad. Prohlížím si album s fotografiemi. Na jedné je skupinka žen v podřepu, přes hlavy rozprostřený šaš, turban který nosí muži na hlavě, hudebníci v kruhu kolem nich. „To jsou lidé, kteří mají nějaký problém, jsou nemocní, neplodné ženy... Přicházejí, abychom jim pomohli. V prohlubni kovové kastaněty se jako v misce rozpustí ve vodě sůl a každý nemocný dostane napít tři kapky. Pak tančíme dokola kolem těchto lidí a hrajeme.“ „A pak se tito lidé uzdraví?“ ptám se. „Pak se někdo uzdraví,“ odpovídá Muhammad s úsměvem. Na jiné fotografii jsou ženy zahalené do černých, barevně vyšívaných šátků, drží se za ruce a zpívají. Hudba Gnawa, alespoň během slavností, tedy není jen mužskou záležitostí.

Muhammad vypráví o jednom příbuzném, který žije v Marrákeši. Při slavnostech hraje na hažhuž a tančí. Na hlavě má mísu s teplou vodou. Tančí v transu tak dlouho, dokud mísa nespadne a nerozbije se. Tehdy padá na zem i tanečník. „Někdy vydrží tančit velmi dlouho!“ Důležitou součástí všech obřadů Gnawa jsou vonné směsi, které se pálí na žhavých uhlících. Vůně navozují tu správnou atmosféru a usnadňují komunikaci s duchy. Na rozdíl od jiných směrů Gnawa, kdy hudebníci používají během svých rituálů různé barvy oblečení, oblékají se Gnawa z Khamlie výhradně do bílých džalab a turbanů. Bílá je barvou Prorokovou.

ŠŤASTNÉ ŽENY
Blíží se poledne. „Budeš jíst s námi.“ Samozřejmě zase nemohu odmítnout. Zatímco se jídlo chystá, odvádí mě Muhammad do malé tmavé místnosti s jednoduchým tkalcovským stavem a nechává mě napospas ženám. Dvě tkají z pruhů látek koberec. Nabízejí mi znovu mátový čaj a chleba s olivovým olejem. A vyptávají se. Odkud jsem, kolik je mi let, co dělají moji rodiče. Diví se, že mám jen jednoho bratra. Soustrastně pokyvují hlavami, když se dozvědí, že nemám manžela ani děti. Ale ujišťují mě, že se to jistě brzy napraví. Vystačíme si s několika francouzskými slovíčky, směsí arabštiny a berberštiny a bohatou gestikulací. Dozvídám se a vzápětí zapomínám, kdo je čí sestra, sestřenice, teta.

Ženy se starají o chod domácnosti. Nosí vodu, shromažďují dřevo na zimu, starají se o domácí zvířata. A rodí děti. Přichází obrovská černoška s dítětem v náručí a zve nás do další místnosti „ke stolu“. Podává se marocká specialita, tajine, zelenina s trochou masa dušená v hliněné míse s kónickou poklicí. Sedíme na zemi u nízkého kulatého stolku. Jí se rukama z jednoho talíře, proto než se pustíme do jídla, nalije nám nejmladší bratr na ruce teplou vodu z konvice. Chleba namáčíme v omáčce a třemi prsty se snažíme nabrat kousky pokrmu. Nakonec se mezi strávníky rozdělí malinkatý kousek masa. Je neuvěřitelné, kolik lidí se nasytí z jednoho talíře. Po jídle se znovu podává mátový čaj.

Odpoledne hudebníci opět odjíždějí hrát kamsi do hotelu a já se vracím k Fátimě. Fátima je šťastná žena. Alespoň to o sobě často říká. Je mladá a silná, má zdravé děti, muže, střechu nad hlavou. Hasan je dnes výjimečně doma. Pracuje jako zdravotník u vojenské posádky střežící marocko-alžírskou hranici. Taky umí trhat zuby. Když může, pomáhá lidem z vesnice, kteří za ním chodí se svými neduhy. Na vlastní oči jsem viděla, jak se Hasan pokoušel vytrhnout vykotlaný zub staré ženě. Vzpomínala jsem při tom, kdy jsem naposledy byla u zubaře. Hasan posadil ženu na zem, před ni postavil umyvadlo, její syn jí držel hlavu. Po chvilce páčení zjistil, že na tenhle zoubek nestačí, a odkázal nebohou stařenu k odborníkovi z města. Měla smůlu. Věřím, že většina vesničanů se raději svěří Hasanovi, je to přece jejich soused. Tak jako se Hasan stará o zdraví svých sousedů, pečuje zase Zaid o Hasanův dům, když je rodina u příbuzných. Zaid nikdy neodjíždí hrát do měst, takže když nejsou posluchači, dělá třeba drobné zednické práce, pomáhá, kde je potřeba. Vyprávím Hasanovi o mé návštěvě u Zaida. Pouštím mu nahrávky. „Zaid je dobrý muž, je to dobrá rodina, nejlepší rodina tady v Khamlii,“ uzavírá Hasan náš rozhovor.

CESTA ZPĚT
Ještě je tma. Vstávám. Vedle mě na zemi oddychuje Fátima, vedle ní její čtyřletý syn Muhammad a desetiměsíční Chadídža. Řidič mikrobusu buší na dveře. Opatrně je za sebou zavírám, nastupuji do auta a odjíždím z místa, které se opouští jen velmi těžko. Řidič se směje. Včera jsem ho naučila francouzské číslovky. Objíždí ještě spící vesnici, z hliněných domů se vynořují duchové a nasedají do auta. Stařík s holčičkou, mladá černoška, muži, ženy. Svítá. Projíždíme dalšími vesnicemi, které se táhnou podél duny v téměř nepřerušeném pásu. Už je úplné světlo, ale stále ranní chladno. Za hodinu dvě už bude slunce pálit, jak jen to na poušti umí. Poslední vesnice před odbočením do kamenité pustiny, kde nejsou žádné cesty, přesto cestující vždy dojedou do Rissani, nejbližšího většího města. Tam nejedu. Můj cíl je opět malý hotýlek krčící se pod písečným přesypem. Musím pěšky, z Khamlie tam nikdo nejezdí. Naznačuji, že si tady vystoupím. „Tsnt?“ To slovo znám. Řidič se mě ptá, jestli vím kudy. Přikyvuji a platím. Nikde ani živáčka, jen slepice se hrabou v prachu na ulici. Míjím vodárenskou věž, pár osamělých palem, a pak už jen písek a kamení. Jdu po stopách pneumatik. A pořád podél duny. Tady člověk zabloudit nemůže. Začínám potkávat modré jezdce na kolech, na mopedech, jak zamotáni do turbanů trápí své stroje. „Bonžúr, madam! Hledáte hotel?“ Opět si nasazuji ten skelný pohled turistky, která tady vlastně vůbec není, a pokud tu je, není tu nikdo jiný. Dám si na uši sluchátka a vracím se mezi své přátele.